Mgr. Radek RyšánekRestaurátor a historik umění s povolením Ministerstva kultury ČR k restaurování kulturních památek.

10/12/2011 Sestry Görlichovy – Mikoláš Aleš v sukních? II.

Jakou přesně dobu dlí sesterské duo v bavorské metropoli je možno v současnosti pouze odhadovat. Nicméně jejich další expozice v rodném městě proběhle až v roce 1878. V březnu prezentují na výstavě v Gewerbemuseu plátno pod titulem Cizincova píseň (Ein Fremdes Lied), ale do Brna se zřejmě na delší dobu nevracejí a pokračují ve studijních cestách nejspíše až do roku 1886. Mezi tím stále představují svá čerstvá díla na brněnské půdě. Hned následující rok ukazují, že jejich německý pobyt na nich zanechal prokazatelné stopy, minimálně pokud se volby námětů týká a vytavují u Czervinského na Rennergasse (dnešní Běhounské ulici) plátno s námětem z germánské mytologie svatba bohyně Frigy ( Friga’s Hochzetsung). V září 1880 k němu přibude ještě Smrt Baldurova (Baldurs Tot). Pokud je v současné době známo, jedná se o v umění na území Zemí Koruny české velmi nezvyklé náměty. Je dost dobře možné, že tato plátna vznikala buď přímo během pobytu obou autorek v Německu, nebo alespoň v nejužším sepětí s ním. Je také možné, že již tehdy se obě sestry dostaly do kontaktu s pangermánským hnutím.

Je pochopitelné, že se je na poli námětů germánská mytologie tak výrazně reflektována právě v Brně. Výrazný vliv zde jistě má zejména okruh brněnského továrníka a německého vlastence Friedricha Waniecka, jednoho z předních podporovatelů ariosofistického a pangermánského hnutí konkrétně jednoho z jeho nejčelnějších představitelů, vídeňského spisovatele Quida von Liszt.

Germánské mytologické příběhy byly nejčastěji čerpány z několika pramenů. K těm nejznámějším a nejdůležitějším patří jistě skaldská poetická tradice. Skaldská poetika hrála stěžejní roli v německém národním uvědomění a při hledání starogermánského ducha německého národa přitahovala právem značnou pozornost. Eddy obsahující starogermánskou mytologii byly studnicí námětů pro romantické, národně obrozenecké hledání společného ducha všech Němců. První z obou Edd, veršovaná a dochovaná v opise ze třináctého století je kladena až do 10. století, mladší v próze, napsal na přelomu 12. a 13. století Islanďan Snori Sturluson. Eddy nejsou ovšem jedinými prameny. Dalším významným pramenem je zvláště Píseň o Niebelunzích (Der Niebelunge Not) z přelomu 12. a 13. století. V devatenáctém století na základě snah pevně se vymezit jako velký kulturní a dějinami hýbající národ sáhli němečtí národovci právě k těmto zdrojům při konstruování kulturní koncepce nově se formujícího moderního německého národa, který měl následně možnost se opřít o v té době čerstvě se formující pangermánské hnutí. Společností, kulturou i vědou vane tehdy, jak bychom tak řekli, duch dějin, národa a především Hegelův¹. Germánská mytologie, ale i jiné příběhy z historické literatury se stávají jedním ze stěžejních inspiračních zdrojů německého umění² a tento vliv zasáhl i široké okolí. Již před polovinou století můžeme tak vidět například von Steinleho Lorelei, jak s vlajícími kadeřemi shlíží z útesu v dramatické gestu.

V českých zemích se s tématy z germánské, či německé mytologie nebo dávné historie setkáváme poskrovnu, zejména ve tvorbě Jana Emila Lauffera (1837-1909). Téma Baldurovy smrti, bylo-li vůbec ještě na území Zemí Koruny české někdy zpracováno, je pravděpodobně naprostou raritou. Solidní představu o dnes nezvěstném obraze si můžeme udělat z popisu V dobovém Tisku³.

Plátna Frigas Hochzeitsung a Baldur’s Tot, jak pilně referuje tisk, má zobrazovat svatbu boha Wodana, který je vnímám jako nejvyšší germánský bůh s Frigou ochránkyní manželství, přátelským životem prodchnuté přírody, neboť ona znovu rozzáří Wodanovo sluneční oko obnovenou silou. „Baldur je probodený a líbá svoji věrnou manželku Nannu na shledanou. Thor mává mocně kladivem. Freya německá Venuše stojí na voze taženém Rysy. Zelenými závoji zahalená a ozdobená jarními květinami Herta, Země, a provázená Wodanovými havrany a vlky se snáší k zemi a přináší jásot do lidských srdcí.“⁴

Smrt Baldurova pak zobrazuje zapálení Baldurovy hranice což má symbolizovat začátek podzimu. Léto symbolicky odchází a světlo se ztrácí, neboť je Baldur mrtev, on jasný Wodanův syn. A dobový tisk pokračuje: „Na rudé, ušlechtilými kameny zdobené židli, snáší ho Hellas dolů do podsvětní říše. Smutná Nanna, jeho věrná manželka, daruje Hertě svůj poslední věnec. Bezmocně hledícímu Thorovy Zimní obři zcizili kladivo a také zničili Bragiho harfu. Ptačí zpěv ustal, teď vyjí vlci a létají havrani a slzy stíní Wodanovo sluneční oko.“⁵

Jak můžeme vysledovat byl na obou plátnech přítomen téměř celý starogermánský panteon a muselo se jednat o pozoruhodně obsáhlé kompozice.

Baldurův příběh, kterého se autorky ujaly je původně již součástí staré Eddy. Podle ní byl Baldur nejskvělejší a nejkrásnější ze všech bohů zabit větvičkou jmelí, které nemuselo držet přísahu, že Baldurovi neublíží. Baldurova matka Friga zavázala touto přísahou vše živé a jen jmelí jí nebylo vázáno, protože je parazit a nemá tedy vlastní život.

Tento diptych není ve tvorbě sester Görlichových posledním silně mytologicky zabarveným dílem, v pramenech se dozvídáme ještě o Jízdě Valkýr⁶ a některých dalších, o kterých bude řeč. Rozhodně se však jednalo o značně ambiciózní počin minimálně z hlediska námětu. S Valkýrami respektive s Valkýrou se v brněnském prostředí setkáváme i u Emila Pirchana avšak pouze jedinkrát na výstavě Kunstvereinu v roce 1887. Další téma z Eddy si sourozenecký tandem nechal na rok 1886, kdy představil na velké výstavě v Gewerbemuseu Vítání hrdinů ve Walhale (Der empfangeines helden in Walhala). Plátno je bohužel nezvěstné a nedochovaly se ani žádné pramenné materiály, které by nám dovolily udělat si alespoň nějakou představu o jeho podobě.

Měsíc po Svatbě Frigy (Frigas Hochzeit) se u Czervinskézho objevuje kompozice ze zcela jiným námětem, Madona s dítětem. V listopadu je pak za týmž výkladem vystaven portrét z ruky Marie, jehož předlohou, jak je výslovně uvedeno⁷, je fotografie. Tato skutečnost je jistě zajímavá především z toho pohledu, že dokládá znalost používání fotografických předloh pro malbu v regionu již před rokem 1880. Předchozí údaje se vázaly nejdříve k roku 1887, tedy téměř o dekádu později⁸.
V dubnu následujícího roku 1880 v sále gewerbewereinu na Lažanského náměstí prezentují chiaroskurový karton s Přísaha pomsty Prince Eugena nad mrtvolami jeho bratří u Petronelu 7. srpna 1683. Obraz je podle tisku přímo inspirován pasáží z „Ostereichische Kriegsgeschichte“ známého soudobého rakouského historika a člena akademie Alfreda von Arneth⁹ a stejnou událost líčící i pasáž „Prinz Eugen der Elde Ritter od Louise Mülbach známu především obsáhlým dílem o selském hrdinovi Andreasi Hofferovy. Jednalo se zřejmě o větší dílo a do budoucna bude poměrně hojně vystavováno. Zde je třeba si především povšimnout velmi narativního tématu hodného historismu Delarocheovského ražení, ale rovněž tématu velmi rakouské. To by mohlo napovídat, že se obě sestry přesunuly z Mnichova do Vídně. Tam mají podle více zdrojů pokračovat ve studiu u Franze Amerlinga.

9Arneth, Alfred von, * 10. 7. 1819 Wien, † 30. 7. 1897 tamtéž, Historik; 1879-97 President vídeňské Akademie věd. Znám Svým dílem O Marii Theresii, Josefu II a Evženovy Savojském.