Jsou vážně velké. Příspěvek ke všeobecnému humbuku kolem Slovanské epopeje aneb Co růží zváno i zváno jinak vonělo by stejně?
Píše se rok 1928, když Alfons Mucha z Ivančic dokončuje sérii obrazů z dějin slovanstva. Podobná informace by jistě většině historiků umění přišla při prohlížení dobového tisku naprosto nezajímavá, pokud by v ní figurovalo příkladně jméno Alois Novák. Představil by si jistě nějakého okresního škrabala vytvářející zastydle nacionalistickou patlanici někde v obecní pastoušce na okraji výtvarného dění. Muchovo jméno ve spojení s námětem a především formátem vytvořených obrazů je pro nás natolik silnou determinantou, že donutí mnohé zacílit svůj pohled na údajné veledílo. Jak se vlastně stalo, že se zrovna tomuto Muchovu opusu má dostat pozice chef-d’oeuvre
mistrova díla?
Představu, nebál bych se téměř říci mýtus, výjimečnosti Muchovy Slovanské epopeje lze vcelku dobře vystopovat – vytvořil ho Mucha sám již způsobem, kterým dával od počátku 20. století najevo, že hodlá vytvořit cosi velkolepého. Samotný akt tvorby je rovněž téměř mýtický. Autor (že by po vzoru Michelangelově?) čelí sám takřka nadlidskému úkolu. Prezentace Muchovy práce na obrovských formátech Slovanské epopeje je populárně vnímána jako vítězství ducha nad hmotou belgické plachtoviny. Právě v romantismu, s jakým je prezentován duchovní a národní obsah, také nalezneme vodítko k odpovědi na výše položenou otázku. Mucha sám tomu evidentně chtěl. Pokusme se nastínit si odpověď na otázku: kde k tomu přišel?
Přese všechno, co Muchovo dílo prezentuje pro laickou a i odbornou veřejnost, je třeba jistě říci, že těžiště Muchovy tvorby se nachází především v oblasti, kterou bychom dnes nazvali grafickým designem, druhdy propagační či užitou grafikou. Muchovo pařížské působení pak spolehlivě přehluší všechny další vlivy. Mucha sám asi zcela na podobný výklad spoléhat nemohl, nicméně stalo se. Pokud většině zúčastněných nepřijde divné, že se v Muchově díle prakticky nikde – Epopej nevyjímaje – nesetkáme s odlesky díla jeho pařížských současníků, tedy těch současníků, kteří jsou nejčastěji připomínáni, po Whistlerovi ani památky a Gaughina by člověk také pohledal, je to evidentně tím, že tam prostě nejsou. Mucha vyšel z konfrontace s francouzskými moderními uměním takřka nepoznamenán. Kde tedy hledat semínko, z něhož vzklíčila Epopej jako zhmotněná ambice svého tvůrce. Zřejmě hlouběji v minulosti a někde docela jinde. Kde by mohl Mucha jednoduše přijít k pocitu, že právě výroba poněkud nadrozměrných historických pláten je to skutečné malířství? Zřejmě o tento názor zakopl hned v mládí – s Vídní za zády a při aureole, kterou byl obklopen tehdejší miláček vídeňské Ringstraße Hans Makart. Bylo by podezřelé, kdyby v mladém Muchovy nic z toho nezůstalo – a co bylo zaseto, zřejmě definitivně rozkvetlo v Mnichově, kam mladý Alfons vyrazil za vzděláním. Stejně to činily zástupy jeho kolegů ze zemí Rakousko-Uherské monarchie.
Mnichov osmdesátých let devatenáctého století již sice nežil germánským národně-historickým malířstvím tak intenzivně jako o desetiletí či dvě dříve, ale to neznamená, že by nemohl být a nebyl pro Muchu silným impulzem. Osmdesátá léta jsou do značné míry přelomová i pro samotnou Mnichovskou akademii. Proti tradičnímu historizmu, prezentovanému okruhem žáků a následovníků Karla Theodora Pilotyho, se konstituuje nový naturalistický kroužek vůkol Vilhelma Leibla. Zatímco mnozí jiní studenti, mezi nimi třeba Jakub Schikaneder, Joža Uprka nebo Franz von Felbinger, si sebou do monarchie odnášejí domů právě onen Leiblův naturalistický směr, Muchu evidentně okouzlil starší a etablovaný historismus. Právě u Pylotiho a v německém historismu je třeba hledat kořeny Slovanské epopeje a vůbec Muchovy tvorby po návratu do republiky.
K.T. von Piloty- Seni nad Valdštejnovou mrtvolou
Vliv Pylotiho školy byl zřejmě natolik silný že se Mucha neubránil a do předlohy k ilustraci Rudolfa Habsburského nad mrtvolou Přemysla II. Otakara pro Kosinovy Dějiny světové prakticky překopíruje kompozici slavného Pylotiho obrazu Seni nad Valdštejnovou mrtvolou.
A. Mucha- Rudolf Habsburrský nad mrtvolou Přemysla II Otakara
Slovanská epopej se vlastně paradoxně stává poslední a největší manifestací německého historismu na území Československé republiky – myšlenkově ukotvena v Mnichově hluboko v 19. století. Největším Muchovým úspěchem bylo zcela v duchu (opravdu vlastně v takřka hegeliánském) romantismu vyrobit legendu o sobě a epopeji, kterou ještě naši současníci tak ochotně přikrmují. Na tomto místě si také dovoluji vyslovit obavu, že současná fáze legendy bude epilogem mistrně zrežírovaného příběhu. Ve srovnání se skutečnými uměleckými poklady totiž těžko uspěje jen tím, že je velká…
P.S. K mrtvolám Valdštejna a Otakara je třeba přidat ještě jednu bezejmenou. Stejnou kompozici těla už totiž najdeme u jednoho grafického listu Honore Daumiera z roku 1834.
H.Daumier- Rue Transnonain, le 15 Avril 1834
Zdroje obrázků: 1 a 3-Wikipedia, 2- archiv autora
Posted in O umění by RuR with comments disabled.